Novinky
Ultimate survival 2015
Začínáme v malé vesničce v Adršpachu, kde si naivně jdem ještě nechat natočit pivo do petky na cestu. U pípy ale nikdo nebyl tak kupujem pivo v plechu v místním konzumu. Procházíme kolem skal a dáváme na košta místní kobylky, scházíme po zelený přímo do NP Adršpach, bohužel s námi jdou davy pšonku z právě přijíždějících autobusů. První zastávka je u rybníku uprostřed skal kde je krásně čistá modrá voda kde v blízkosti do 2m proplouvají kapři v hejnu s pořádnym tlouštíkem přez 80cm uprostřed. Cesta se zužuje z místní magistrály do úzké uličky přímo do pískovcové brány uprostřed skal. Ťapem po dřevěné lávce podel ledového potůčku mezi skálami které jsou vysoké jak panelák a nestačíme se rozhlížet kde je to hezčí.
Po chvílí nás už ale štvou tůristi a tak scházíme na menší cestu. Cesta vede do kopce s převýšením asi tak kilometr. Dáváme s petersem pauzu na eat, boubas na shit. Naše výprava připomíná putování froda do mordoru, hrozný vedro strach o to že nebudem mít vodu a o to jestli timto tempem dojdemtech 20km co máme dnes v plánu. Další zastávka je na vrcholku skal s krásným výhledem. S Boubasem si hrajem na kamzící a skáčem po skalách a hecujem se kdo skočí na tu jednu kam není přístup, Peters se drží zpět protože je měkej. Naše horolezecké schopnosti ale nikdo neocenil a škrábem se do malé pukliny pod skálou. Tam jsem ale posránek já a vůbec se mi tam nelíbí, ke vší smůle mi kámen zavalil nohu a museli sme jí amputovat pod kolenem. Mě to ale nevadí a tak jedu dál.
Je už skoro 17h a po lidech ani vidu ani slechu, objevujem neuvěřitelnou puklinu mezi skálami v jejímž středu jsou obří kameny připomínající schody. Na čase je tedy průzkum kam až to vede, a doškrábali sme se do jeskyně kde bylo asi tak 10C. Kolem 19h jsme stále v NP a stresujem se (hlavně peters) kde to zapíchnem. Kolem pul 9 sestupujem do údolí a stoupáme do dalšího kopce na louku kde je úplně krásný místečko na spaní. V 21h konečně sedíme a jdem něco poeatovat. Oproti loňsku jsme měli vodu z potůčku a netrpěli žízní. V noci byl krásný chládek přecházející v zimu a tak se všici klepou, já pod celtou, Boubas zabalený v plachtě a slavnostně i Peters bez spacáku aby taky zažil krušnou noc jako já každý rok:-D
Ráno nás probouzí spalující slunce a vyhání nás na cestu, ani ráno ani večer sme nedělali oheň, v tomto počasí by totiž nebyl problém zapálit les, i když sme to měli v záloze kdyby sme se ztratili. Cesta vás vede skrz louky a pole přes vesnici kde objevujem ledový potůček, kde dáváma brutálně studenou koupačku. Stoupáme do ukrutnýho kopce, každou minutu čekám petersovu smrt ale naštěstí míjíme další studánku a eatujem borůvky který nám dodají energii na dalších asi 5minut. Na kopci eatujem něco málo k jídlu a rozčilujeme se na fosama! Všude samá vosa, u každého jich lítá asi 5. Já jsem jim vyhlásil válku už v pátek a na kontě už jich mám nespočetně. Pod kopcem nám vlezl do cesty kemp s občerstvením. Člověk se snaží bojovat o život a pořád nám osud hází klacky pod nohy. Kupujem pivo a calipo a jdeme dál.Přez louku se brutálně vaříme, pivo vypitý, calipo se vypařilo a hle na louce políčko, ale nebylo to obyčejné políčko, ani to nebyla obyčená tráva. Bylo to pole s trávou. Začínalo a končilo tak daleko že to ani vidět nebylo. Škoda že sme nespali tady mohli sme si dát snídaní v trávě a udělat malý ohýnek:-D s Boubasem berem pár stonku který používáme jako plácačky na fosy. Hned za políčkem se pásly kravičky, ale neposlouchali nás a proto když sem se zeptal boubase: co je to za krávy? Tak mi odpověděl: támhleta kráva je pěkná píča….Když si vzpomenu na pravidla psaní slohové práce na škole říkalo se že se nemá moc opakovat ale tady to nejde pač nevim jak jinak napsat že jdeme zase do kopce. Míjíme indiánské týpí tak radši přidáváme do kroku, kdo ví jaký rudoši ho obývali. Na kopci nám opět vlezla do cesty rozhledna s kioskem. Já vší silou odmítám protože sem na ultimátu ale ostatní mě přemluvili že si dáme pivo. Venku radši necháváme trávu a jdem na jedno. Během chvilky se přehnal z ničeho chcanec, přečkáváme a jdem dál.
Cestička nás vytáhla na hřebeny broumovských skal. Parádní rozhled sme si s Boubasem opět zpestřili skákáním po skalách, protože kromě beatboxu děláme taky tak trochu parkur. Peters se naší adrenalinové akce nezůčastnuje a myslim že si zase čistil někde zuby mezizubním kartáčkem. S Boubasem natáčíme vstup na kraji skály která je asi metr široká a muselo se na ní přeskočit z vedlejší. Ještě před vstupem se Boubase ptám na jeho poslední větu před smrtí? Jestli se zabiju chci být na návratu ve sbírce kreténů:-D Po naší skalní akrobacii a mých sedřených rukou z nepodařeného skoku sestupujem do rokle připomínající cestu do pravěku. V sobotu jsem našli spaní o hodku dříve a kolem 8 už bydlíme opět na louce. Peters se strachuje z větru protože deka kterou si vzal a proklínal celou cestu se ukázala jako deka k ničemu. Já se strachuju že jsme obklíčení posedy ze všech stran a jsme na ráně jakémukoliv ožralýmu myslivci kterej chlemtá slivovice a stříli po všem co se hne. Jenom Boubas je v klidu protože kde si lehne tam spí.
Noc byla opět chladná a obloha plná hvězd, Boubas s Petersem čekovali jak padaj hvězdy já sem byl línej a na hvězdy víceméně sral. Ráno jsem se vydali směr do civilizace, zkutáleli si jeden balík slámy po louce a procházeli mezi poli. Z jedný strany brambory, z druhý kukuřice, za náma pšenice před náma špendlíky, no prostě ultimátní jídlo kam se podíváš. Přez vesnici míjíme Petersovu tajnou prodejnu o který nám nikdá neřek, pač ne nadarmo říkáme petersovi tajemnej hrad v Karpatech (petersovu tajemnost si ověříte jednoduše když se zeptáte třeba na to proč nemůže zítra na kolo…. Většinou vás čeká odpověď: já něco mám a toooo, no takže tooo nooo nemužu) Za nedlouho vidíme koleje čimž se nechá domyslet že domu jedem opět vláčkem.
Shrnutí letošního ultimátu je poměrně zmatené. Nejbrutálnější teploty ze všech ultimátu jsme vyřešili vysokými skálami kde byl relativní chládek, výšlapy do kopce a tůry přez louky byla totální smrt a většina převážně betonových dětí by to asi nedala. Ani jednou sme si neudělali oheň ani přístřešek, spali sme jen na tráve s dekou. Na vodu jsme měli vyjmečně štěstí a v ukrutnym suchu narazili na studánku nebo čistou řeku. Opět sme si dokázali že přežít se dá a v Čechách se nedá ani ztratit natož umřít, leda tim(s)kakáním po skalách. Toť ultimát s pořadovym číslem 5 . Příště bud mimo čr nebo…. To se uvidí….. ultimátu zdar. Aneb kdo neví co je ultimát neví co je svět.
Začínáme v malé vesničce v Adršpachu, kde si naivně jdem ještě nechat natočit pivo do petky na cestu. U pípy ale nikdo nebyl tak kupujem pivo v plechu v místním konzumu. Procházíme kolem skal a dáváme na košta místní kobylky, scházíme po zelený přímo do NP Adršpach, bohužel s námi jdou davy pšonku z právě přijíždějících autobusů. První zastávka je u rybníku uprostřed skal kde je krásně čistá modrá voda kde v blízkosti do 2m proplouvají kapři v hejnu s pořádnym tlouštíkem přez 80cm uprostřed. Cesta se zužuje z místní magistrály do úzké uličky přímo do pískovcové brány uprostřed skal. Ťapem po dřevěné lávce podel ledového potůčku mezi skálami které jsou vysoké jak panelák a nestačíme se rozhlížet kde je to hezčí.
Po chvílí nás už ale štvou tůristi a tak scházíme na menší cestu. Cesta vede do kopce s převýšením asi tak kilometr. Dáváme s petersem pauzu na eat, boubas na shit. Naše výprava připomíná putování froda do mordoru, hrozný vedro strach o to že nebudem mít vodu a o to jestli timto tempem dojdemtech 20km co máme dnes v plánu. Další zastávka je na vrcholku skal s krásným výhledem. S Boubasem si hrajem na kamzící a skáčem po skalách a hecujem se kdo skočí na tu jednu kam není přístup, Peters se drží zpět protože je měkej. Naše horolezecké schopnosti ale nikdo neocenil a škrábem se do malé pukliny pod skálou. Tam jsem ale posránek já a vůbec se mi tam nelíbí, ke vší smůle mi kámen zavalil nohu a museli sme jí amputovat pod kolenem. Mě to ale nevadí a tak jedu dál.
Je už skoro 17h a po lidech ani vidu ani slechu, objevujem neuvěřitelnou puklinu mezi skálami v jejímž středu jsou obří kameny připomínající schody. Na čase je tedy průzkum kam až to vede, a doškrábali sme se do jeskyně kde bylo asi tak 10C. Kolem 19h jsme stále v NP a stresujem se (hlavně peters) kde to zapíchnem. Kolem pul 9 sestupujem do údolí a stoupáme do dalšího kopce na louku kde je úplně krásný místečko na spaní. V 21h konečně sedíme a jdem něco poeatovat. Oproti loňsku jsme měli vodu z potůčku a netrpěli žízní. V noci byl krásný chládek přecházející v zimu a tak se všici klepou, já pod celtou, Boubas zabalený v plachtě a slavnostně i Peters bez spacáku aby taky zažil krušnou noc jako já každý rok:-D
Ráno nás probouzí spalující slunce a vyhání nás na cestu, ani ráno ani večer sme nedělali oheň, v tomto počasí by totiž nebyl problém zapálit les, i když sme to měli v záloze kdyby sme se ztratili. Cesta vás vede skrz louky a pole přes vesnici kde objevujem ledový potůček, kde dáváma brutálně studenou koupačku. Stoupáme do ukrutnýho kopce, každou minutu čekám petersovu smrt ale naštěstí míjíme další studánku a eatujem borůvky který nám dodají energii na dalších asi 5minut. Na kopci eatujem něco málo k jídlu a rozčilujeme se na fosama! Všude samá vosa, u každého jich lítá asi 5. Já jsem jim vyhlásil válku už v pátek a na kontě už jich mám nespočetně. Pod kopcem nám vlezl do cesty kemp s občerstvením. Člověk se snaží bojovat o život a pořád nám osud hází klacky pod nohy. Kupujem pivo a calipo a jdeme dál.Přez louku se brutálně vaříme, pivo vypitý, calipo se vypařilo a hle na louce políčko, ale nebylo to obyčejné políčko, ani to nebyla obyčená tráva. Bylo to pole s trávou. Začínalo a končilo tak daleko že to ani vidět nebylo. Škoda že sme nespali tady mohli sme si dát snídaní v trávě a udělat malý ohýnek:-D s Boubasem berem pár stonku který používáme jako plácačky na fosy. Hned za políčkem se pásly kravičky, ale neposlouchali nás a proto když sem se zeptal boubase: co je to za krávy? Tak mi odpověděl: támhleta kráva je pěkná píča….Když si vzpomenu na pravidla psaní slohové práce na škole říkalo se že se nemá moc opakovat ale tady to nejde pač nevim jak jinak napsat že jdeme zase do kopce. Míjíme indiánské týpí tak radši přidáváme do kroku, kdo ví jaký rudoši ho obývali. Na kopci nám opět vlezla do cesty rozhledna s kioskem. Já vší silou odmítám protože sem na ultimátu ale ostatní mě přemluvili že si dáme pivo. Venku radši necháváme trávu a jdem na jedno. Během chvilky se přehnal z ničeho chcanec, přečkáváme a jdem dál.
Cestička nás vytáhla na hřebeny broumovských skal. Parádní rozhled sme si s Boubasem opět zpestřili skákáním po skalách, protože kromě beatboxu děláme taky tak trochu parkur. Peters se naší adrenalinové akce nezůčastnuje a myslim že si zase čistil někde zuby mezizubním kartáčkem. S Boubasem natáčíme vstup na kraji skály která je asi metr široká a muselo se na ní přeskočit z vedlejší. Ještě před vstupem se Boubase ptám na jeho poslední větu před smrtí? Jestli se zabiju chci být na návratu ve sbírce kreténů:-D Po naší skalní akrobacii a mých sedřených rukou z nepodařeného skoku sestupujem do rokle připomínající cestu do pravěku. V sobotu jsem našli spaní o hodku dříve a kolem 8 už bydlíme opět na louce. Peters se strachuje z větru protože deka kterou si vzal a proklínal celou cestu se ukázala jako deka k ničemu. Já se strachuju že jsme obklíčení posedy ze všech stran a jsme na ráně jakémukoliv ožralýmu myslivci kterej chlemtá slivovice a stříli po všem co se hne. Jenom Boubas je v klidu protože kde si lehne tam spí.
Noc byla opět chladná a obloha plná hvězd, Boubas s Petersem čekovali jak padaj hvězdy já sem byl línej a na hvězdy víceméně sral. Ráno jsem se vydali směr do civilizace, zkutáleli si jeden balík slámy po louce a procházeli mezi poli. Z jedný strany brambory, z druhý kukuřice, za náma pšenice před náma špendlíky, no prostě ultimátní jídlo kam se podíváš. Přez vesnici míjíme Petersovu tajnou prodejnu o který nám nikdá neřek, pač ne nadarmo říkáme petersovi tajemnej hrad v Karpatech (petersovu tajemnost si ověříte jednoduše když se zeptáte třeba na to proč nemůže zítra na kolo…. Většinou vás čeká odpověď: já něco mám a toooo, no takže tooo nooo nemužu) Za nedlouho vidíme koleje čimž se nechá domyslet že domu jedem opět vláčkem.
Shrnutí letošního ultimátu je poměrně zmatené. Nejbrutálnější teploty ze všech ultimátu jsme vyřešili vysokými skálami kde byl relativní chládek, výšlapy do kopce a tůry přez louky byla totální smrt a většina převážně betonových dětí by to asi nedala. Ani jednou sme si neudělali oheň ani přístřešek, spali sme jen na tráve s dekou. Na vodu jsme měli vyjmečně štěstí a v ukrutnym suchu narazili na studánku nebo čistou řeku. Opět sme si dokázali že přežít se dá a v Čechách se nedá ani ztratit natož umřít, leda tim(s)kakáním po skalách. Toť ultimát s pořadovym číslem 5 . Příště bud mimo čr nebo…. To se uvidí….. ultimátu zdar. Aneb kdo neví co je ultimát neví co je svět.
